Nebojme se nezvyklých chutí

Kdysi jsem jezdíval na hory do Slovenských Beskyd. Vystaven tamní potravinové skladbě jsem okusil mou první nezvyklost v životě. Smažený řízek s rýží a rajskou. Bylo to ucházející, jen jsem na to nebyl zvyklý. Další nezvyklostí byl choucroute v jedné rybí restauraci v Alsasku – tedy rodišti tohoto jídla. Jenže namísto vepřových klobás či masa se na talíři bělaly plátky pstruha říčního. Zelo - pstruho - erteplo. Na pohled stejně úsměvné jako řízek v trojobalu s rajskou. Podobnou zkušenost jsem ale zažil i „z druhé strany“. Když jsem učil v jižní Francii na lyceu, uvařil jsem pro své francouzské kolegy český oběd: šunkovou rolku se šlehačkou a křenem (tehdy to bylo u nás v módě), vepřo-knedlo-zelo a salát se zálivkou. Francouzi ke všemu včetně knedlí zakusovali nezbytnou bagetu a poté konstatovali, že česká kuchyně se velmi podobá čínské. Na mé vytažené obočí reagovali upřesněním, že máme sladkokyselé chutě jako Číňani: Zelí, zálivka na salát, náplň v šunce... no, srovnávání je obrannou reakcí proti nezvyklostem nejen u nás. Když potom přijeli do Československa, žasli nad našimi zákusky: indiánky, špičkami, větrníky či věnečky. Naše unikátní obložené chlebíčky pak splácli dva dohromady a pozřeli je jako sendvič. Zkrátka, vše je otázka zvyku přičemž nezvyklost nemusí nutně znamenat nekvalitu.                         Je to jako s kombinací barev. Když jsem chodil do třetí třídy, jeden spolužák v hodině kreslení zvolil zelenou a hnědou. Tehdy to byla nezvyklost a soudružka učitelka mu dala pětku za ignoraci estetiky. Dnes je to běžná kombinace a odpovídá dobovému vkusu. S chuťovým vkusem je to podobné. Nejen že ten dnešní neodpovídá tomu, který měli naši předci, neodpovídá ani tomu našemu, který jsme měli před dvaceti – třiceti lety. Zkrátka - chutí je na světě milion a unifikovat je nelze. Kolikrát jsem jen slyšel od českého turisty v cizině vulgární větu: „To se nedá žrát!“ Neodsuzujme pojídání šneků, ústřic, žabích stehýnek. My zase jíme všechny druhy podivných hub či vnitřnosti. Mimochodem – ještě v 70.letech byly ledvinky považovány za luxusní jídlo. Dnes si je nikdo nekoupí.                    Chuťové nezvyklosti jsou ještě více patrné v nápojích. Může za to klima, které formovalo mentalitu národa a všechny jeho charakteristiky. Určitě jste to zažili na vlastní kůži. Řecké uzo chutná jedině v Řecku, to jest v létě u moře. Pokud ho chcete vypít u nás doma, je nepoživatelné. Vodka přece nemohla spatřit světlo světa v jižní Francii a na Sibiři si rozhodně nepochutnají na lehkém růžovém víně či sklence pastisu. Samostatnou kapitolou je víno. Réva roste jen v určitých klimatických podmínkách a po tisíce let tam ovlivňuje život lidí víc, než si uvědomujeme. Vždyť fyloxerická krize zruinovala francouzskou ekonomiku stejně brutálně jako první světová válka. Mějme tedy trochu pokory před vinařsky silnějšími zeměmi. Těch našich českomoravských necelých devatenáct tisíc hektarů vinic je opravdu jen malé políčko ve srovnání s Francií. Vždyť jen Burgundsko má plochu necelých 30 hektarů. Neodsuzujme tedy ta vína, která se vymykají naším zvyklostem. To, že nepodléhají našemu chuťovému vkusu ještě neznamená, že jsou horší. Nesrovnávejme, ale také nechtějme chuťově unifikovat. Poznejme prostřednictvím vína cizí kraje a myšlení jejich obyvatel. Nejhorší věta, kterou můžu od našich vinařů slyšet je: „Tak takto má správně chutnat ryzlink.“ Ano, má chuť a vůni naší půdy, kterou denně dýcháme a cítíme, je v něm slunce, které u nás hřeje jinak než u moře.  Ale respektujme prosím cizí a neznámé chutě, tak jako chceme, aby jiní respektovali ty naše. A pokud nám to nebude vhod, stačí říct jen prosté a upřímné „Mně to nechutná…“